Stafordšírský bulteriér - Zdraví a genetika

Praxe v Anglii

L2HGA - Hydroxyglutarová acidurie

Sdělení pro schůzi Klubu chovatelů stafordšírských bulteriérů o dědičné kataraktě (HC) a L-2 hydroxyglutarové acidurii (L-2 HGA)

Dr. Jeff Sampson, Kennel Club

ZÁKLADNÍ INFORMACE
Dědičná katarakta a L-2 hydroxyglutarová acidurie se u stafordšírského bulteriéra dědí jako autozomálně recesivní onemocnění. V rámci organizace Animal Health Trust byly vyvinuty testy pro identifikaci obou příslušných mutací. Znamená to, že vzorek DNA jedince plemene stafordšírský bulteriér může být analyzován, aby se zjistilo, zda se u psa obě tyto mutace/onemocnění nevyskytují, zda je jejich nositelem nebo zda je jimi postižen. Dostupnost obou těchto nových testů bude pro chovatele stafordšírských bulteriérů velkým přínosem, neboť jim umožní vybírat v rámci chovatelských programů jedince s ohledem na tyto specifické mutace a snížit tak výskyt obou mutovaných genů v budoucích generacích. Je zřejmé, že všichni, kdo se podílejí na chovu a registraci vrhů stafordšírských bulteriérů, musejí spolupracovat, aby se zajistilo, že tyto nové testy DNA budou pro plemeno maximálním přínosem.

CO SE DOSUD UDĚLALO?
Na základě žádosti Chovatelské rady Kennel Club schválil Oficiální program testování DNA pro HC a L-2 HGA u plemene stafordšírský bulteriér. To znamená, že kopie osvědčení o testu DNA vydané organizací Animal Health Trust budou zasílány přímo Kennel Clubu. Výsledky budou poté přidány k informacím o testovaném psovi do registrační databáze Kennel Clubu. Bude to znamenat, že výsledek testu daného psa bude zveřejněn v dalším vydání publikace Breed Records Supplement (BRS); bude též uveden na každém novém registračním osvědčení vydaném příslušnému psu a na registračních certifikátech každého budoucího potomka tohoto psa. Tento program již běží a Kennel Club brzy vydá tiskovou zprávu. V této zprávě vyzve Kennel Club všechny majitele, kteří již test provést nechali, aby zaslali kopii osvědčení o testu DNA Kennel Clubu a my poté přidáme tuto informaci do registrační databáze psa.

CESTA VPŘED?
Je zjevné, že nejdříve ze všeho bude nutné, aby chovatelé stafordšírského bulteriéra souhlasili s tím, že u všech potenciálně chovných jedinců by mělo být provedeno testování DNA na obě onemocnění ještě před tím, než budou použiti v chovu. Díky znalosti výsledků každého testu bude chovatel lépe informován pro výběr potenciálních chovných partnerů.

Pokud budou výsledky obou testů u psa negativní (tj. bez nálezu), pak skutečně neexistuje žádný problém, protože takoví psi budou mít dvě normální kopie obou genů a mohou tedy svým potomkům předat pouze normální kopie.

Co se stane, pokud se testem zjistí, že je pes nositelem jednoho nebo obou onemocnění? Pokud je pes nositelem onemocnění, znamená to, že nebude klinicky postižen, ale že bude mít jednu normální kopii genu a jednu kopii mutovanou a že, pokud bude použit v chovu, předá mutovanou kopii genu asi polovině svého potomstva. Způsob, jak chovatelé naloží s identifikovanými nositeli, samozřejmě závisí na jednotlivých chovatelích. Někteří prohlásí, že na identifikovaných nositelích nebudou chovat, a to je samozřejmě jejich rozhodnutí. Já osobně se však domnívám, že u všech plemen jde do chovu příliš málo psů a snížit jejich počet ještě více by mohlo být z dlouhodobého hlediska plemeni na škodu. Podle mého názoru jednou z hlavních výhod dostupnosti testu DNA je, že umožní chovatelům chovat na identifikovaných nositelích onemocnění. Chov na nositeli onemocnění však s sebou nese zvláštní omezení při výběru partnera. Známý nositel onemocnění by neměl být pářen s netestovaným psem, protože takový pes může být minimálně neidentifikovaným nositelem onemocnění. Testovaný pes, o němž je známo, že je nositelem onemocnění, by neměl být pářen s jiným psem, u něhož test DNA prokázal, že je též jeho nositelem. Je tomu tak proto, že pokud jsou pářeni dva nositelé onemocnění, každé štěně bude mít šanci 1:4, že bude postiženo – a toto riziko je příliš vysoké. Pokud je však nositel onemocnění pářen se psem, u něhož byla při testu DNA zjištěna normální kopie genu, je nutné mít na paměti, že žádný jedinec z výsledného vrhu nebude klinicky postižen, ale že vrh bude směsí normálních štěňat a nositelů onemocnění. Je jasné, že díky dostupnosti dvou různých testů DNA je tento problém podstatně složitější, nikoli však nepřekonatelný.

V současné době máme dostatek zkušeností s využitím testování DNA pro geny onemocnění u ostatních plemen a zdá se, že dále uvedený postup funguje velmi dobře při snižování četnosti problémové mutace způsobující onemocnění, aniž by bylo nutné vyřazovat psy z chovné základny plemene. Je nutné dodržovat následující kroky.

U všech potenciálně chovných jedinců by mělo být provedeno testování DNA ještě před tím, než jsou použiti v chovu.

Identifikovaní nositelé onemocnění by neměli být pářeni s psy, jejichž DNA nebyla testována, nebo s dalším zjištěným nositelem onemocnění.

Na identifikovaných nositelích lze chovat, lze je však pářit pouze se psem, u něhož byl při testu DNA zjištěn normální gen. Tento postup umožní, aby nositelé onemocnění, kteří mají kvality, jež by byly pro budoucí generace přínosné, mohli tyto kvality, jako je například správný plemenný typ a temperament, předávat dál. Nezapomeňte, že chovatelé se snaží produkovat všestranně dobré stafordšírské bulteriéry, proto si nevybírejte krycího psa/chovnou fenu pouze proto, že je vzhledem k těmto onemocněním nositelem normálních genů. Takový postup by plemeni pravděpodobně neprospěl. Snažte se najít jedince, kterého byste si zvolili tak jako tak a který má z hlediska těchto chorob normální gen.

Pokud se chovatelé rozhodnou pářit psa, u něhož bylo testem zjištěno, že je nositelem onemocnění, se psem, který je nositelem normálního genu, je nutné u vyprodukovaných štěňat testovat DNA, aby bylo zjištěno, která z nich jsou nositeli mutovaného genu a která genu normálního. Identifikovaní nositelé onemocnění by pak měli být chovatelem označeni následujícím způsobem: „potomci nejsou vhodní pro registraci“ a Kennel Club by měl toto označení potvrdit. U ostatních plemen začaly náklady na testování vrhů představovat problém a v těchto případech jednotlivé chovatelské kluby přijaly pravidlo, že chovatelé nemusejí provádět testování DNA u všech štěňat z vrhu nositele onemocnění připářeného s jedincem, který má normální gen, ale všechna netestovaná štěňata musejí být označena výše uvedeným způsobem.

POUŽITÍ PODOBNÉ STRATEGIE U STAFORDŠÍRSKÉHO BULTERIÉRA
Podle mého názoru neexistuje absolutně žádný důvod, proč by podobný přístup nemohl být přijat pro kontrolu HC i L-2 HGA u plemene stafordšírský bulteriér. Vidím však minimálně jednu komplikaci, kterou je třeba řešit. Dosud byly chovatelské programy související s testováním DNA pro mutace způsobující konkrétní onemocnění přijaty pro plemena, která jsou relativně nepočetná, kde je většina chovatelů, kteří registrují svá štěňata u Kennel Clubu, členy příslušného chovatelského klubu a běžně čtou psí časopisy,chovatelské informace a informace o plemeni. Komunikace s těmito lidmi, díky níž byli informováni o různých návrzích, je relativně snadná a většina z nich, pokud ne úplně všichni, se o nich dozví.

Tyto dva nové testy jsou pravděpodobně prvními testy pro početné plemeno, kde významné množství chovatelů, kteří registrují své vrhy u Kennel Clubu, není členem chovatelského klubu, a proto nutně nemusí být nadšenými čtenáři psích časopisů. Tím se samozřejmě zvyšuje složitost oznamování idejí a plánů těm, kteří se s těmito informacemi potřebují seznámit. Jedna věc, na které samozřejmě můžeme stavět, je skutečnost, že většina chovatelů registruje své vrhy u Kennel Clubu a noví majitelé tyto registrace převádějí. Kennel Club má proto příslušné kontaktní údaje a je tedy v pozici, kdy může těmto lidem zasílat informace. V současné době u nás probíhají interní diskuse o tom, jak nejlépe toho dosáhnout, neexistuje však důvod, proč bychom nemohli sdělovat poznatky všem, kteří chovají stafordšírské bulteriéry a registrují je v naší organizaci, a tím objasnit ideu testování DNA..

DNA, ONEMOCNĚNÍ DIAGNOSTICKÉ TESTY STAFORDŠÍRSKÝCH BULTERIÉRŮ

Úvod
Animal Health Trust je charitativní organizace, která pomáhá psům, kočkám a koním již více než půl století. Poskytujeme specializované veterinární klinické, diagnostické a chirurgické služby a naše úspěchy ve výzkumu se pohybují od zásadních průlomů v anestézii a chirurgických technikách až po vývoj vakcín proti onemocnění, jako je psinka a koňská chřipka. Naši vědci a veterináři, z nichž mnozí jsou světovými špičkami svého oboru, pracují bok po boku a kombinují širokou škálu odborných znalostí pro koordinovaný útok na onemocnění a zranění zvířat. Publikováním vědeckých prací, přednáškami na konferencích a komunikací s ostatními veterinárními lékaři o případech, s nimiž se setkávají, jsou tyto znalosti předávány a má z nich užitek maximum zvířat.

Vědecká skupina zabývající se genetikou psů je malý tým zkušených pracovníků, která udržuje kontakty s klinickými odborníky a vědci v rámci organizace Animal Health Trust i mimo ni a s majiteli a chovateli psů. Toto unikátní partnerství je základem úspěchu výzkumu AHT a diagnostických služeb testování DNA. Genetická skupina se snaží poznat vědecký základ dědičných onemocnění psů. Dlouhodobým cílem práce, kterou děláme, je identifikovat genetické mutace, které způsobují dědičná onemocnění, a vyvinout testy DNA, které diagnostikují psy, již jsou nositeli těchto kauzálních mutací. Chovatelé mohou použít informace shromážděné z těchto testů pro zahájení příslušných chovatelských programů, které zabrání produkci postižených psů a napomohou potenciálnímu odstranění dědičného onemocnění z ohrožených plemen.

Základní genetické principy
Selektivní chov požadovaných fenotypových a behaviorálních znaků vedl ke vzniku více než 300 samostatných plemen domestikovaného psa na světě. Každé z těchto plemen je definováno úzkou řadou specifických tělesných a behaviorálních charakteristik. Vzhledem k tomu, že mnohé z těchto klíčových rysů se udržují křížením blízce příbuzných jedinců, není překvapivé, že jsou u čistokrevných psů velmi běžná dědičná onemocnění. Dědičná onemocnění jsou způsobena chybami (mutacemi) v DNA genů.

Chromozomy
Každý pes má 38 párů „autozomů“ a jeden pár „pohlavních chromozomů“ v téměř každé buňce těla. Autozomy jsou stejné u samců i samic, zatímco samice mají 2 pohlavní chromozomy „X“ a samci mají jeden chromozom „X“ a jeden chromozom „Y“. Jeden z každého páru chromozomů se dědí od matky psa a druhý od otce.

DNA & geny
Chromozomy jsou tvořeny kyselinou deoxyribonukleovou, neboli DNA. DNA je dlouhá, dvouvláknová, velmi složitá molekula, která se skládá ze 4 různých stavebních bloků, neboli nukleotidů (značených zkratkou C, G, T a A). Dělí se na „geny“. Každý gen je prakticky písemný pokyn, který kóduje tvorbu jedné bílkoviny. V DNA každého psa je asi 30 – 40 000 různých genů. Pes má 2 kopie (neboli alely) každého genu, jednu na chromozomu, který zdědil od matky a jednu na otcovském chromozomu. Bílkoviny, které jsou těmito členy kódovány, spolu v těle velmi specifickým způsobem interagují a vykonávají všechny funkce nezbytné pro život. Pořadí nukleotidů A, G, C a T v genu musí být naprosto správné, aby buňky mohly produkovat správné bílkoviny. „Překlepy“, neboli mutace v genech mohou způsobit tvorbu „chybných“ nebo nefunkčních bílkovin a takové bílkoviny pak způsobují vznik onemocnění.

Dědičné onemocnění u stafordšírského bulteriéra
Stejně jako ostatní plemena psů trpí stafordšírský bulteriér značným množstvím dědičných onemocnění. AHT již několik let zkoumá genetický základ dvou takových nemocí, dědičné katarakty (HC) a L-2-hydroxyglutarové acidurie (L-2-HGA), a s radostí oznamuje vývoj diagnostických testů DNA pro obě tato onemocnění, které jsou nyní prostřednictvím AHT dostupné.

L-2-hydroxyglutarová acidurie
L-2-HGA (L-2-hydroxyglutarová acidurie) u stafordšírských bulteriérů je neurometabolické onemocnění, pro něž jsou typické zvýšené hladiny L-2-hydroxyglutarové kyseliny v moči, plazmě a mozkomíšním moku. L-2-hydroxyglutarát je normálně metabolizován na a-ketoglutarát, ale u postižených psů tomu tak není a hromadí se v těle s ničivými výsledky. L-2-HGA postihuje centrální nervovou soustavu, přičemž klinické příznaky se obvykle objeví ve věku 6 měsíců až jeden rok (mohou se však objevit později). Symptomy zahrnují epileptické záchvaty, „vratkou“ chůzi, třes, svalovou ztuhlost v důsledku námahy nebo rozrušení a změněné chování.

Dědičná katarakta
Dědičná katarakta u stafordšírského bulteriéra byla poprvé ve Velké Británii zaznamenána v roce 1976. Tato nemoc není vrozená, takže štěňata se rodí s normálními očima, ale katarakta se začne objevovat ve stáří několika týdnů až měsíců a ve věku 2 až 3 let přechází do úplného zákalu. Tato katarakta je vždy bilaterální, v obou očích symetrická a postupuje do úplného zákalu s následnou slepotou.

Autozomálně recesivní onemocnění
HC i L-2-HGA jsou autozomálně recesivní onemocnění. Tento typ onemocnění je způsoben mutací v jediném genu umístěném na jednom ze 38 párů autozomů. Mutace způsobující recesivní onemocnění mohou být malé (například jeden nesprávný nukleotid nebo inzerce nebo delece malého množství nukleotidů) nebo velké (například delece velkého počtu nukleotidů). Vzhledem k tomu, že mutace jsou v genech umístěných na autozomech, trpí onemocněním samci i samice se stejnou četností.

Aby se u psa vyvinuly symptomy onemocnění, musí mít mutaci každé kopie genu (tj. kopie na každém z chromozomů). Takový jedinec je znám jako homozygotní, tj. alela onemocnění je u něj v hymozygotní kombinaci. Pokud má jednu kopii mutovaného genu a jednu normální kopii, bude nositelem onemocnění, ale nikdy se u něj neprojeví jeho symptomy. Takový jedinec však předá mutaci do dalších generací. Aby byl pes postižen autozomálně recesivním onemocněním, musejí být buď oba rodiče nositeli onemocnění, nebo musejí být onemocněním postiženi. Pokud jsou spářeni dva nositelé, průměrně jeden ze čtyř potomků bude onemocněním postižen, jeden ze čtyř bude geneticky normální a polovina bude nositelem.

Diagnostické testy DNA
Po několika letech výzkumu genetického základu těchto dvou dědičných onemocnění AHT s radostí oznamuje, že byly identifikovány mutace, které obě onemocnění způsobují. Výzkum byl umožněn díky financování z nadačního fondu Kennel Club Health Foundation Fund, financování nadací American Kennel Club Canine Health Foundation, chovatelskou radou plemene stafordšírský bulteriér (Staffordshire Bull Terrier Breed Council) a organizací PetSavers. Vzorky DNA postižených psů a blízce příbuzných jedinců byly věnovány majiteli a chovateli stafordšírských bulteriérů a AHT upřímně děkuje všem, kteří vzorky svých psů poskytli.

Jak mohou být diagnostické testy DNA pro chovatele přínosné
Majitelé nyní mohou nechat testovat vzorek DNA jakéhokoli psa a zjistit tak, zda je nález psa negativní, zda je pes nositelem onemocnění nebo zda je postižen jednou, nebo oběma nemocemi, HC resp. L-2-HGA.. Majitel obdrží osvědčení, v němž bude uvedeno, zda je vzorek negativní (clear), pes je nositelem onemocnění (carrier) nebo je onemocněním postižen (affected). Nález bude obsahovat dále uvedená vysvětlení.

NEGATIVNÍ (CLEAR): pes má 2 kopie normálního genu a HC / L-2-HGA u něj nevznikne ani nepředá kopii mutovaného genu HC / L-2-HGA žádnému potomkovi.

NOSITEL ONEMOCNĚNÍ (CARRIER): pes má jednu kopii normálního genu a jednu kopii mutovaného genu, který způsobuje HC / L-2-HGA. HC / L-2-HGA se u něj nevyvine, ale předá mutaci HC / L-2-HGA (průměrně) 50 % svého potomstva.

POSTIŽENÝ JEDINEC (AFFECTED): pes má dvě kopie mutovaného genu HC / L-2-HGA, je HC / L-2-HGA postižen a během života se u něj HC / L-2-HGA vyvine.

Vzorky je nutné zaslat společně s vyplněnou žádankou o testování DNA a šekem na 60,00 £ (vč. DPH) za každý vzorek, který má být testován pouze na dědičnou kataraktu, nebo L-2-HGA, nebo šekem na 100, 00 £ (vč. DPH) za každý vzorek, jehož DNA má být testována na dědičnou kataraktu a zároveň L-2-HGA na adresu Genetic Services, Animal Health Trust, Lanwades Park, Kentford, Newmarket, Suffolk CB8 7UU, Velká Británie.

Formuláře žádanek o testování DNA si můžete stáhnut z našich webových stránek (http://www.aht.org.uk).

Žádanky o testování DNA též můžete získat, pokud kontaktujete paní Vikki Lett na telefonu 08700 50 91 44, linka 1223, nebo e-mailem: vikki.lett@aht.org.uk.

Vzorky krve, u nichž již byly provedeny testy na L-2-HGA., též mohou být testovány na dědičnou kataraktu – v takovém případě prosím zašlete vyplněnou žádanku o testování DNA, na níž uvedete číslo vzorku z osvědčení L-2-HGA. K žádance přiložte šek na 60,00 £ vč. DPH. Žádanky o testování DNA též můžete získat, pokud kontaktujete paní Vikki Lett na telefonu 01638 750659, linka 1223, nebo e-mailem: vikki.lett@aht.org.uk.

Cesta vpřed
V současné době, kdy jsou dostupné genetické testy na HC a L-2-HGA, je možné zabránit produkci psů, kteří jsou postiženi kterýmkoli z těchto onemocnění. První výsledky testů L-2-HGA naznačují, že asi 15 % testovaných psů je nositelem mutace L-2-HGA a je pravděpodobné, že podobné procento psů bude též nositelem mutace HC. Někteří psi budou nositeli obou mutací, ale nositelem jedné mutace by mohlo být nejméně 20 – 25 % stafordšírských bulteriérů. Genetici organizace Animal Health Trust tedy nedoporučují vyřazení nositelů z chovné populace, neboť takový krok by měl za následek nepřijatelné omezení genofondu, který by již nebylo možné obnovit.

Místo toho bychom doporučovali provádět testy u všech psů, kteří by mohli být použiti v chovu. Pokud by bylo zjištěno, že je pes nositelem HC nebo L-2-HGA , měl by být pářen pouze s jedinci, kteří mají výsledky testu negativní, a všechna vyprodukovaná štěňata, jež by mohla být též využita v chovu, by též měla být podrobena testu. Tento postup umožní postupnou eliminaci mutací z chovné populace a zároveň umožní předání žádoucích charakteristik nositelů mutace dalším generacím. Pokud jsou nositelé mutace vždy pářeni se psy, kteří jsou nositeli normálního genu, nebudou produkována žádná postižená štěňata a i když ve vrhu budou i nositelé mutace, budou vzhledem k těmto onemocněním dokonale zdravá. V následující tabulce je seznam různých kombinací psů, předpokládané výsledky jejich páření a zda je příslušné páření doporučeno.

Kombinace psů	Výsledek	Přípustná chovatelská praxe

Negativní x negativní	Všechna štěňata budou negativní.- štěňata není nutné testovat.	ANO

Negativní x nositel onemocnění	50 % štěňat bude negativních 50 % štěňat bude nositelem onemocnění Je nutné testování všech štěňat, která budou použita v chovu.	ANO

Negativní x postižený jedinec	Všechna štěňata budou nositeli onemocnění - štěňata není nutné testovat.	ANO

Nositel onemocnění x nositel onemocnění	25% štěňat bude negativních 25 % štěňat bude postiženo onemocněním 50 % štěňat bude nositelem onemocnění	NE

Nositel onemocnění X postižený jedinec	50 % štěňat bude postiženo onemocněním 50 % štěňat bude nositelem onemocnění	NE

Postižený jedinec x postižený jedinec	Postižena budou všechna štěňata.	NE

ANIMAL HEALTH TRUST by chtěl poděkovat dále uvedeným organizacím za poskytnutí finančních příspěvků na výzkum dědičné katarakty a L-2-HGA:
Kennel Club Health Foundation Fund
American Kennel Club Canine Health Foundation
Staffordshire Bull Terrier Breed Council
PetSavers

Organizace ANIMAL HEALTH TRUST by též chtěla vyjádřit upřímné poděkování všem majitelům stafordšírských bulteriérů, kteří poskytli vzorky DNA svých psů a kteří se s námi ochotně podělili o informace o svých psech. Tyto testy DNA by nebylo možné vyvinout bez jejich pomoci.

Cathryn Mellersh

L-2-HYDROXYGLUTAROVÁ ACIDURIE (L-2-HGA) – NĚKTERÉ ČASTO KLADENÉ DOTAZY A ODPOVĚDI

JAKÉ JSOU PŘÍZNAKY L-2?
Příznaky se mohou u jednotlivých psů lišit, ale v zásadě se mohou vyskytovat záchvaty stylu epilepsie nebo můžete vidět změnu ve způsobu pohybu psa. Po tělesné námaze nebo během ní (intolerance zátěže) nebo ve stresových situacích se svaly psa často stáhnou a všimnete si ztuhlosti okolo zadních nohou a vyklenutí hřbetu, které má za následek, že pes nemůže normálně chodit. Uvedené příznaky se mohou pohybovat od mírného postižení až téměř po celkovou ztrátu koordinace a rozvinutí záchvatů. U psa můžete zaznamenat i další možné příznaky: pes zjevně přestane rozeznávat normální okolí, hledí do zdí, projeví se u něj změny chování.

KDYŽ MŮJ PES STOJÍ, TŘESOU SE MU ZADNÍ NOHY NEBO JE PO NÁMAZE ZTUHLÝ - MÁ L-2?
Mnoho stafordů má „svalový třes“, když stojí – není to známkou L-2. Pokud je váš pes po námaze ztuhlý, položte si otázku, zda tomu tak bylo vždy, nebo se tak stalo, když zestárnul (prosté stárnutí) nebo po úrazu (možná artróza kloubu).

MŮJ PES VYPADÁ NORMÁLNĚ – MĚL BY MU BÝT PROVEDEN TEST NA L-2?
Pokud nemáte obavy, že by váš pes mohl mít podle klasických příznaků L-2, NENÍ nutné test provádět, pokud pes nebude využit v chovu. VŠICHNI chovní jedinci by měli být podrobeni testu před prvním krytím, aby byl zjištěn jejich genetický stav. Můžete se domnívat, že vzhledem k tomu, že se u vašeho psa neprojevují klinické příznaky L-2, nemusíte nechat test provést. Bez testu DNA však není možné vědět, zda je váš pes nositelem vadného genu, či nikoli.

JE TOTO ONEMOCNĚNÍ PROBLÉMEM POUZE V NĚKTERÝCH CHOVNÝCH LINIÍCH?
Absolutně ne! Jedná se o problém plemene stafordšírských bulteriérů jako celku a nikoli některé konkrétní chovné linie. Důvodem, proč se problém zpočátku projevil jen u některých linií, je, že se zodpovědní chovatelé těchto linií, jimž se narodila postižená štěňata, připojili k výzkumu testu DNA. Při testování se stále častěji ukazuje, že se nositelé L-2 vyskytují v celém plemeni, tj. v různých „liniích“. Panuje názor, že se tento problém táhne zpět nejméně osm generací stafordů – podívejte se na většinu průkazů původů a když zapátráte do minulosti, naleznete v nich společné předky.

JAKÁ JE PROGNÓZA PSA POSTIŽENÉHO L-2?
L-2 se může u jednotlivých psů projevovat různě, takže v nejhorším případě může být závažnost záchvatů tak velká, že se majitel rozhodne, že nejlepším řešením je nechat psa uspat a zabránit tak jeho dalšímu utrpení. Pro kontrolu onemocnění jsou nutné léky - antikonvulziva (fenobarbiton), které jsou silné a účinné, ale i drahé! Pro dosažení správného účinku je též nutné jejich podávání ve velmi pravidelných intervalech. Pes na takových lécích potřebuje VELMI pravidelný režim, aby mohl vést normální život. Někteří mírněji postižení psi žijí bez léčby. Jejich majitelé zvládají symptomy tak, že chrání psa před stresujícími podmínkami a udržují ho vyrovnaného, aby nebyl stimulován vznik záchvatů. Jako účinná se projevila též sedativa bylinného původu. Toto onemocnění je podobné epilepsii a může být progresivní. Během nemoci se vyskytují období, kdy pes zůstává určitou dobu ve stejném stavu a později se jeho stav zhorší.

CO TO JE TEST DNA?
Test DNA je jednorázový test, kterým se určuje genetický stav psa. Test může mít tři různé výsledky. Výsledek může být následující:

NEGATIVNÍ (CLEAR), tj. BEZ POSTIŽENÍ nebo NORMÁLNÍ – to znamená, že zvíře NENÍ postiženo L-2, ani není nositelem mutovaného genu, který L-2 způsobuje.

NOSITEL ONEMOCNĚNÍ (CARRIER)- pes není postižen L-2, ale je nositelem jedné kopie mutovaného genu, kterou předá průměrně 50 % svých potomků.

POSTIŽENÝ JEDINEC (AFFECTED) – pes je postižen nemocí L-2 a nese dvě kopie mutovaného genu.

JAK NECHÁM PSA TESTOVAT?
V současné době je testování jednoduché – váš veterinář musí odebrat 3 ml krve (odběr je možné provést při každé běžné návštěvě lékaře) a zaslat krev organizaci Animal Health Trust do Newmarketu ve Velké Británii, která test DNA provede. Test DNA stojí 60 £ a formuláře a informace o testu lze stáhnout na webových stránkách AHT na http://www.aht.org.uk/pdf/sbtL2HGAform.pdf nebo můžete kontaktovat paní Vikki Lett, Genetic Services, Animal Health Trust, Lanwades Park, Kentford, Newmarket, Suffolk CB8 7UU, Velká Británie, tel: 01638 750659, linka 1223.

V době provádění výzkumu byly pro zjištění, zda je pes postižen či nikoli, používány vzorky moči (nebylo možné stanovit, zda je pes nositelem onemocnění). Tento postup se již neužívá.

JAK DLOUHO ZPRACOVÁNÍ TESTU TRVÁ?
Test včetně doručení výsledků může trvat okolo šesti týdnů. Zajistěte proto zaslání vzorků v dostatečném předstihu před plánovaným krytím.

CO PRO MNE BUDOU VÝSLEDKY ZNAMENAT, KDYŽ POUŽÍVÁM PSA V CHOVU?
Výsledek bude znamenat, že můžete chovat zodpovědně, tj. s vědomím, že, když budete mezi sebou vždy pářit pouze jedince bez nálezu, nebo jedince bez nálezu s nositelem onemocnění, NIKDY nebudete produkovat postižená štěňata. Pokud máte psa, který je nositelem mutovaného genu, a rozhodnete se na něm chovat, musíte ho pářit se psem, který není nositelem onemocnění, a poté MUSÍTE nechat provést test u všech štěňat, abyste zjistili jejich genetický stav. Je rozumné označit registrační dokumenty štěňat, jež jsou nositelem mutace, aby jejich potomstvo nemohlo být registrováno u Kennel Clubu a vysvětlit jejich novým majitelům, proč je důležité, aby se na těchto zvířatech nechovalo bez uvážení a bez nezbytné odpovědnosti (tj. páření pouze s jedinci, u nichž byl proveden test DNA s negativním výsledkem, a následné testování a označení dokumentů štěňat). Někteří chovatelé se mohou rozhodnout, že zajistí, aby všechna narozená štěňata, která budou nositeli mutace, byla po dosažení příslušného věku kastrována.

JAK LZE U ŠTĚŇAT TEST PROVÉST?
Štěňata mohou být testována zasláním vzorku krve stejně jako dospělá zvířata. Je samozřejmé, že štěňata musejí být dost stará na to, aby jim bylo možné odebrat krev, tj. asi 4 týdny. A je nutné zajistit naprostou přesnost při identifikaci konkrétních štěňat. Existuje návrh, podle něhož by se v blízké budoucnosti testování provádělo stěrem z bukální sliznice (buňky z vnitřní strana pysků). Mohlo by se jednat o snazší a méně traumatický způsob testování štěňat, která by však musela i v takovém případě být stará 4 týdny, aby mohl být stěr proveden.

BUDOU VÝSLEDKY POTVRZENÉ NA DOKUMENTACI?
Kennel Club nyní zajistí, aby jím vydané registrační dokumenty obsahovaly výsledky testů L-2-HGA. Výsledky budou rovněž publikovány v Breeds Record Supplement. Tento krok začne platit od začátku roku 2006.

KOMBINOVANÉ GENETICKÉ TESTY
V současné době je veřejnosti k dispozici test na dědičnou kataraktu, a kombinovaný genetický test na dědičnou kataraktu a L-2-HGA bude k dispozici za sníženu cenu 100 £ za oba testy provedené současně, na rozdíl od ceny jednoho samostatně provedeného testu, která činí 60 £ za test. Rádi bychom informovali ty, kdo již zaslali vzorky krve pro provedení testu na L-2, že AHT může použít tyto vzorky krve i pro testování HC. Pokud má být testování provedeno a v minulosti jste nám nezaslali žádné vzorky, budete muset poskytnout vzorky pro HC i L2.

STANOVENÍ PROFILU DNA
Stanovení profilu DNA již probíhá delší dobu a slouží jako prostředek pro nezpochybnitelnou identifikaci původu konkrétního psa. I když profil DNA každého psa bude zaznamenán, nelze ho použít pro genetické testování. Každý test vyžaduje různé specifické metody extrakce DNA, a proto je nutné použít samostatné stěry.

DENTIFIKACE PSŮ
Doporučuje se nechat psa čipovat. Když jsou poté odebírány vzorky pro genetické testování (krev či stěr), lze údaje o čipu vyplnit do příslušného doprovodného formuláře. I když bude možné zasílat stěrové soupravy pro odběr vzorků soukromým osobám pro „domácí použití“, je nejvhodnější použít je pod veterinárním dozorem, aby byla zajištěna bezúhonnost pro účely třetích stran a správné provedení stěru. Pokud nebude stěr správně proveden, bude vám zaslán zpět – což znamená další prodlevu před tím, než obdržíte výsledek! Též je nezbytné zajistit přesnou identifikaci štěňat ve vrzích, u nichž bude testována DNA. Pokud se štěňata zjevně neodlišují barevnými znaky na srsti, je možné je označit různě barevnými obojky, nanést různě zbarvené laky na drápy jedné nohy nebo štěňatům ustřihnout kousek srsti z různých míst na těle.

BUDOUCNOST
V ideálním světě bychom všichni měli nadále používat testy DNA u všech chovných jedinců a pářit pouze jedince bez nálezu s jedincem bez nálezu nebo s nositelem onemocnění a poté bychom měli testovat štěňata. Je nepravděpodobné, že se mnoho lidí rozhodne chovat na psech, kteří jsou nositeli mutovaného genu, a to částečně díky nákladům na testování celého vrhu (60 £ za štěně). Během několika generací se tak toto onemocnění samo omezí a jeho nositelé postupně vymizí z chovu. Je nutné smířit se s tím, že test budou využívat pouze zodpovědní chovatelé a že vadný gen bude stále v populaci přežívat neviděn.

V budoucnu, jakmile budou registrační dokumenty Kennel Clubu obsahovat výsledky testů na L-2, bude oficiálně uznáno, že štěňata, jež jsou potomky dvou rodičů testovaných na L-2 s negativním nálezem, budou dědičně nezatížená a budou jako taková zaregistrována bez nutnosti provádění dalších testů.

Chovatelská rada plemene stafordšírský bulteriér zorganizovala dva semináře, které se konaly v lednu 2006, jeden na severu Velké Británie v blízkosti Boltonu a druhý na jihu blízko Watfordu, na nichž bylo vysvětleno, jak využívat testování DNA v odpovědné chovatelské praxi.

Znalost recesivních genů
Recesivní geny u psů odpovídají za mnoho charakteristik, jako je například vznik modré nebo játrové barvy srsti, a většina z nich nemá vliv na zdraví psa. Několik jich však působí zdravotní problémy. U stafordů byly popsány dva – dědičná katarakta (HC), která způsobuje slepotu mladých psů, a L-2-hydroxyglutarová acidurie (L-2-HGA), metabolické onemocnění, které postihuje mozek a způsobuje záchvaty, jež mohou být chybně diagnostikované jako epilepsie.

Všichni psi mají dvě kopie každého z tisíců genů, kromě jednoho pohlavních chromozomu u samců. Jedna kopie každého genu pochází od otce a druhá od matky. Kopie každého genu nemusejí být identické, ale každá má naprosto stejnou polohu na příslušném chromozomu. Rozdíly mezi páry genů, mutace, jsou důsledkem drobných biochemických chyb, k nimž došlo někde během procesu replikace a přenesly se z generace na generaci.

U recesivních genů „původní“ varianta, kterou nazveme „X“, produkuje „normální“ účinek, pokud je přítomna jedna kopie „X“. Pokud v určitém okamžiku dojde k mutaci, jejímž důsledkem je recesivní varianta „x“, bude dosaženo normálního účinku, pokud je v páru s „X“. „X“ je tedy považována za dominantní vzhledem k „x“, nebo, jinými slovy, „x“ je recesivní vzhledem k „X“. Kombinace X/X bude mít přirozeně normální účinek, ale pokud vznikne kombinace x/x, může výt výsledný účinek naprosto odlišný.

Jak jste si již uvědomili, jsou u HC i L-2-HGA možné tři kombinace genů:

1. X/X – pes není klinicky postižen a není nositelem onemocnění, neboť nemá variantu „x“ a nemůže ji tedy předat svému potomstvu.

2. X/x – pes není klinicky postižen, ale je nositelem onemocnění, neboť má variantu „x“, kterou předá zhruba polovině svých potomků.

3. x/x – pes je postižen příslušným onemocněním a kdyby byl použit v chovu, musí předat defektní gen „x“ všem svým potomkům.

Cílem jakýchkoli kontrolních opatření musí být zabránit tomu, aby se narodila jakákoli klinicky postižená zvířata a nakonec vyloučení defektního „x“ z chovné populace. Díky vývoji laboratorních testů na recesivní geny, které způsobují tato dvě onemocnění (testy L-2-HGA jsou již k dispozici), je jako první krok nutné zabránit páření dvou nositelů onemocnění – toto by mělo zajistit provedení testu otce i matky ještě před krytím. Jediným způsobem, jak bylo dříve možné zjistit, zda je pes nositelem onemocnění, byla skutečnost, že produkoval postižené potomstvo. Pečlivým výběrem by se chovatelé, kteří mají linie postižené kterýmkoli z obou onemocnění, měli být schopni defektních genů zbavit během dvou nebo tří generací a zároveň si zachovat požadovanou kvalitu chovné základny.

Je zjevné, že pokud by nebyli v chovatelských programech využíváni vůbec žádní nositelé onemocnění, brzy by došlo k eliminování recesivních genů pro HC a L-2-HGA a tento postup by našel své zastánce. Zároveň by to však způsobilo možné vážné omezení genofondu, a to i u plemen, jako je staford, která mají genofond relativně velký, a nechtěně by to mohlo umožnit výskyt dalších genetických defektů.

Dr. Archie Bryden

Genetické minimum
Ing. Hana Petrusová

Zbarvení srsti psa

Barva psa je to první, čeho si na psu všimneme a nejčastěji právě ona rozhodne, které štěně si ve vrhu nový majitel vybere. U čistokrevných psů je žádoucí i nežádoucí zbarvení dáno standardem plemene. Chovatelé by se proto měli zajímat o způsob, jakým se to které zbarvení srsti dědí a jak postupovat v chovu, aby se vyvarovali nemilých chyb.

Otázkou dědičnosti barvy srsti psa se zabývala řada badatelů, ale bohužel většinou ne příliš systematicky. Za zakladatele a průkopníka studia dědičnosti barev srsti psa lze považovat Clarence C. Littla, který roku 1957 publikoval dodnes velice moderní souhrnný přehled genů, které se na barvě srsti podílí. Clarence C. Little byl jakýmsi Julesem Vernem genetiky – i když v jeho době nebylo mnoho faktorů působících zbarvení srsti dosud známo, předpokládal jejich existenci – a pozdější výzkumy mu daly za pravdu. Jeho označení jednotlivých alel je velice přehledné a logické a proto ho používáme i my.

I když existuje mnoho plemen psů, která člověk záměrně vyšlechtil, patří všechna k jednomu živočišnému druhu – pes (canis). Naprosto logicky proto předpokládáme, že pro celý druh platí, že shodné barvy jsou vyvolávány působením stejných genů – například, že černá barva novofundlanda je způsobena stejnými geny jako černé zbarvení pudla, šarpeje, knírače či šiperky. Žádná sledování nenasvědčují tomu, že by to tak nebylo, ale je samozřejmě známo, že některé alely se u všech plemen nevyskytují.

Než se pustíme do podrobnějšího popisu genů pro barvy srsti psa, měli bychom si ujasnit jedno: mluvíme-li o barvě psa, musí být naše řeč jasná. Řekneme-li hnědý pes, je to vždy pes zbarvený na základě hnědého pigmentu, se srstí v různém odstínu hnědé (čokoládové) barvy s hnědým (játrovým) nosem. Takový pes nemá na svém těle žádný černý pigment, nenajdeme u něho jediný černý chlup a má i světlejší oko a světlé drápy. Mluvíme-li o žlutém psu, tak myslíme takového, který má černý pigment, tedy černý nos a srst v různých odstínech žluté barvy – od smetanové přes pískovou, zlatou, srnčí, rudou až po tmavou mahagonovou. Ale pozor! I žlutý Zpes může mít špatně vybarvený nos, takže na první pohled máme dojem, že jde o zbarvení na podkladě hnědého pigmentu. Pak si ale musíme všimnout barvy jeho očí a drápů a hledat v srsti náznak černé barvy, abychom ho správně identifikovali!

náme dvanáct základních genů, které ovlivňují zbarvení srsti psa.

Locus A:

V locu A je série alel, která určuje množství a rozmístění tmavého (černého, hnědého) pigmentu v srsti.

A^s
dominantní gen, nadřazený všem ostatním alelám, dovoluje rozmístění tmavého pigmentu v srsti po celém těle (černá doga, hnědý pudl).

a^y
omezuje výskyt tmavého pigmentu a vytváří žluté zbarvení různé sytosti (akita, shiba, žlutá doga). Štěňata se rodí tmavší, často s černým pruhem na hřbetě. Někteří autoři uvádí tuto alelu rovněž jako dominantní, tedy A^y – je to ale nelogické. Pokud by v locu A byly dvě dominantní alely, navíc pro nejrozšířenější zbarvení (A^s pro černou a A^y pro žlutou), jak by potom vypadal výsledek spojení černého partnera se žlutým? Chovatelské pokusy jasně dokazují, že žlutá barva je proti celočerné recesivní.

a^w
divoké, vlkošedé zbarvení (německý ovčák, vlčí špic).

a^s
sedlové zbarvení – částečně dominantní nad a^t, vyvolává dvojí zbarvení – tmavé (černé, hnědé) se žlutými znaky, kdy je tmavá barva omezena jen na sedlo na hřbetě. Celá hlava a zbytek těla je žlutý různé sytosti (erdel, velšterier).

a^t
umožňuje dvojí zbarvení – tmavé a žluté – tak, že je většina těla tmavá a na hlavě je žlutá omezena jen na tečky nad očima a oblast kolem tlamy (dobrman, jezevčík, shiba). Chovatelské pokusy u některých plemen ukazují, že na alelu a^t působí některé modifikační faktory (polygeny ?), které vyvolávají tzv. grizzle zbarvení u saluky nebo domino u afgánů. Není vyloučeno, že i typické zbarvení obličeje aljašských malamutů a sibiřských husky je stejného původu.

a
recesivní alela popsaná u německého ovčáka a norského elkhounda, vytváří v součinosti s genem B (tedy aaBB) černé jedince, recesivní vůči všem ostatním barvám.

Locus B:

B
dominantní alela, která dovoluje vznik černého pigmentu na těle psa.

b
recesivní alela, která vzniku černého pigmentu brání a v homozygotním stavu bb vyvolává hnědý pigment a hnědé zbarvení nosu a srsti.

Locus C:

V locu C jsou alely, které především působí na intenzitu žluté barvy. Žlutá barva má vedle strakatosti největší variabilitu, od opticky téměř bílé až po temně mahagonovou (irský setr). Vzájemnými vztahy alel v tomto locu a působením dalších faktorů se zabývalo mnoho badatelů. Z jejich prací a z chovatelské praxe vyplývají následující závislosti.

C
umožňuje syté zbarvení především žluté barvy.

c^ch
působí na žlutý pigment a zesvětluje ho opticky až na téměř bílou (černostříbrný knírač, čuvač). O existenci této alely nejsou mnozí badatelé přesvědčeni a nejnovější výzkumy ukazují, že je více pravděpodobné, že místo jednoho genu působí zesvětlování žluté barvy skupina polygenů. Pro přehlednost budeme ale v dalším textu toto Littlovo označení používat, ať již je podklad zesvětlení jednoduchý (jedna alela c^ch) nebo složitější (skupina polygenů).

c^e
působí mimořádné zředění žluté barvy a velmi světlé, dravčí oko.

c^a
vloha pro úplný albinismus, kdy není na těle psa žádný pigment, oči jsou červené.

Kromě uvedených alel, které byly v locu C popsány badateli a experimentálně ověřeny chovateli, existuje i řada dalších faktorů, které se na žlutém zbarvení srsti psa podílejí. Především jsou to již zmíněné polygeny, zvané "rufus", které ovlivňují zesvětlování žluté barvy. Z praxe je známo, že sytost žlutého zbarvení velmi kolísá a že je obtížné dosáhnout žádoucího odstínu. Výsledky výzkumu se od sebe natolik liší, že je těžko jednoznačně říci, jak to doopravdy se vzájemným působením všech faktorů vlastně je. Vzhledem k tomu, že není známo, že by dva světlejší jedinci přivedli na svět sytě žlutého potomka, předpokládáme, že zjištění Littlova o recesivitě genů pro zesvětlení žluté barvy jsou správná. Rufus geny ovlivňují i sytost černé barvy – předpokládáme jejich působení při snížení sytosti zbarvení sedla u erdela, lakelanda nebo vzniku matně černé (opticky hnědočerné) barvy u šarpejů.

Skupina polygenů nazývaných "umbrous" dovoluje vzniku takzvaného sobolího zbarvení (sable, sezam, zobl, činčila). Působí na a^y a vyvolávají promísení žlutých chlupů s černými nebo zbarvení špiček žlutých chlupů černě. Toto zbarvení je velmi efektní například u saluk nebo tibetských španělů a naopak krajně nežádoucí u šarpejů. Chovatelsky je ověřeno, že musí existovat i další modifikační faktory, působící v locu C. Jde o faktory působící tzv. "urajiro" zbarvení, které je známé např. u saluk a přímo vyžadované standardem pro akity a shiby. Jde v podstatě o žlutou variantu již zmíněné zbarvení "grizzle" u chrtů. Jedinci s urajiro mají nad očima, okolo tlamy, na hrdle, prsou, spodku ocasu a nohou velmi světlé, opticky až bílé zbarvení. Výsledky v chovu ukazují, že jde o recesivní faktory, ale bohužel se jejich dědičností dosud nikdo nezabýval.

Locus D:

D
dominantní alela, spoluúčastná při vzniku černého pigmentu.

d
recesivní alela, která mění černý pigment na modrý. Štěňata se již modrá rodí (modrá doga)! Psi s tímto genem nemají černý nos, ale břidlicově šedý (pokud je gen v homozygotní formě dd!) a jejich oči jsou rovněž světlejší. Tato alela samozřejmě působí na černý pigment i u žlutých psů, ti pak mají břidlicově šedý nos a srst není jasně žlutá, ale pastelově izabelová (italský chrtík, AST, SBT), Ve spolupráci s genem b (ve formě bb) vyvolává stříbrošedé zbarvení, známé u výmarských ohařů a border colií.

Locus E:

E
dovoluje rozšíření tmavého pigmentu v celé srsti.

e
omezuje vznik tmavého pigmentu v srsti a v homozygotní formě ee mění černou barvu na citrónově žlutou. Štěňata se rodí jasně žlutá bez náznaku černých chlupů po těle. Toto zbarvení je většinou krajně nežádoucí, protože působí v chovu mnoho problémů. Známe je u dalmatinců (žluté tečky, ale černý nos) nebo u "nepravých" aprikotů – pudlů se žlutou srstí, ale rovněž černým nosem.

e^br
působí žíhání žluté srsti. Pokusy ukázaly, že vloha pro žíhání je opravdu recesivní, i když existují autoři, kteří tvrdí, že jde o gen dominantní. K jejich omylu došlo pravděpodobně proto, že i žíhání je velice variabilní. Známe jedince, kteří jsou na pohled černí, ale při bližší prohlídce zjistíme, že mají na těle několik světlejších chlupů, vzdáleně naznačujících žíhání (francouzský buldoček, staf. bulterier). Naopak jsou i takoví jedinci, kde je žíhání patrno pouze na kůži a v srsti jen ve velmi mladém věku. Postupem času ze srsti zmizí, srst je jednolitě žlutá a pro pokus je takové zvíře mylně počítáno jako žluté bez žíhání (whippet, irský vlkodav). Sytost žíhání je opět ovlivňována řadou polygenů, jejichž přesné vztahy nebyly dosud důkladně prozkoumány.

V locu E je popsána i existence alely E^m, nadřazené všem ostatním, která dává vznik masce (černé, hnědé). Někteří autoři uvádí, že u žlutého zbarvení na základě ee se maska nevyskytuje a že je to bezpečný způsob, jak poznat "pravého" žlutého jedince od nežádoucího citronového.

Locus G:

G
částečně dominatní gen, který za spolupůsobení jiných genů mění štěňata narozená jako tmavá (černá, hnědá) na světlá (šedá, světle kávová). Typickým příkladem je kerry blue teriér a český teriér.

g
recesivní alela, která tuto změnu barvy nepůsobí.

Locus M:

M
dominantní gen působící vznik tzv. "merle" zbarvení u kolií, jezevčíků, někdy dog harlekýnů a dalších plemen. Pes s tímto faktorem má po těle kromě tmavých skvrn (černých, hnědých) také skvrny světlé (šedé, kávové). Pokud se světlá octne v oblasti oka, působí i úbytek pigmentu v oční duhovce. Tento gen je letální – štěňata MM se rodí mrtvá nebo velmi rychle hynou. Proto se v chovu raději dva merle jedinci nespojují.

m
recesivní alela, která dovoluje normální zbarvení.

Locus P:

P
ponechává sytost barev.

p
recesivní alela velmi vzácně se vyskytující. Byla popsána především u pekinézů, kde mění černý pigment srsti na kouřový a tmavé oko na růžové.

Locus R:

R
dominantní gen, který působí tzv. roan zbarvení, kdy je jeden chlup bílý a jeden pigmentovaný. Byl objeven a popsán u kokršpanělů.

r
změny nepůsobí.

Locus S:

S
dominantní gen, který dovoluje tmavé zbarvení srsti na celém těle. Pokud se za jeho působení vyskytnou bílé skvrny, je to pouze náhodný výskyt velmi malých bílých ploch, zapříčiněný tzv. pronikajícím albinismem. K takovéto ztrátě pigmentu u celobarevných plemen dochází nejčastěji na prsou a prstech hrudních končetin.

sⁱ
recesivní gen dovolující takzvané "irské zbarvení", typické pro některá plemena (kolie, bulterier). Pes s tímto genem v homozygotní formě má bílou lysinu na hlavě, bílý límec různé šíře, bílé ponožky a bílou špičku ocasu.

s^p
recesivní alela, která vyvolává větší výskyt bílých skvrn, tzv. pravou strakatost. Rozsah barevných ploch je od 80 do 20% celkové plochy těla.

s^w
nejníže postavená alela, která dovoluje ještě větší rozsah bílých skvrn. Barevných ploch je pak méně než 20% povrchu těla nebo se pigment omezí jen na oční víčka a lem pysků (sealyham teriér).

Všechny alely tohoto locu na sebe vzájemně působí a při heterozygotních kombinacích vyvolávají různě velký rozsah bílých odznaků. Například jedinec sⁱ sⁱ má méně bílé než sⁱ s^p nebo dokonce sⁱ s^w atd.

Locus T:

Ovlivňuje čistotu bílých ploch.

T
dominantní alela působí tečkování bílých ploch.

t
recesivní alela ponechává bílé plochy čisté.

Stejně tak, jak některé standardy požadují bílé plochy čisté (king Charles španěl), tak jiné naopak tečkování vyžadují (český strakatý pes, dalmatin). U dalmatinců se dlouho předpokládalo, že jde o odlišný gen, který vyvolává jejich typické zbarvení. Dnes již víme, že jde opravdu o klasické tečkování (T), které chovatelé výběrem rodičovských párů dovedli k takové dokonalosti.

Locus W:

V tomto locu jsou umístěny alely pro dominantní bílé zbarvení, které se vyskytuje jen u několika plemen. Badatelé tyto faktory objevili díky bulterierům, u kterých je bílá barva dominantní nad barevností.

W
působí bílé zbarvení srsti u bulterierů.

w
ponechává srst barevnou.

Zbarvení srsti psa v chovatelské praxi (shiba a jiná plemena)

Pověděli jsme si o tom, jaké geny ovlivňují zbarvení srsti u psa. Víme také, že velkými písmeny označujeme geny dominantní, které podmiňují vznik převládajících, na první pohled viditelných vlastností, kdežto malá písmena značí geny recesivní, řídící vlastnosti potlačené, skryté třeba po mnoho generací. Jak můžeme tyto své znalosti prakticky upotřebit? Třeba takto:

Existuje neměnná posloupnost základních zbarvení psů podle toho, jakou alelu genu A mají. Nejvýše postavené je celočerné zbarvení (novofundlandský pes, doga ...) – pozor ale na výjimku u některých něm. ovčáků a elkhoundů. Černý pes může nést vlohy pro všechna ostatní zbarvení srsti a jen chovatelsky, tedy pokusným krytím, můžeme objevit, které to jsou. Dva černí jedinci spolu mohou mít štěňata černá, žlutá, vlkošedá a dvojího zbarvení.

Za černou stojí jako další v pořadí žlutá všech odstínů a modifikací. Jak mahagonová irských setrů, tak i zlatá a sezamová japonců, písková dog, chrtů, teriérů nebo krémová hokkaida, kišu, akit, tatranských čuvačů atd. Dva žlutí jedinci s genem a^y spolu nikdy nemohou mít celočerné štěně (stále připomínám vzácnou výjimku u NO), ale mohou mít děti vlkošedé a dvojího zbarvení. Toto je i případ shiby: žlutě zbarvení jedinci mají štěňata žlutá různého odstínu, sezamová (vliv umbrous polygenů na gen a^y pro žlutou barvu) nebo černá se žlutými znaky. Gen pro "vlčí" zbarvení a^w shiba nemá, ale z příbuzných plemen je typický pro shikoku. Zda zlatá shiba má nebo nemá vlohu pro zbarvení černo-žluté lze opět zjistit pouze experimentálně, chovatelským pokusem. Protože je ale tato vloha a^t vůči žluté a^y recesivní, může trvat i několik generací, než se v chovu objeví. Toto známe i z našeho chovu: první zapsaná shiba Manlötens Yubina nesla gen a^t, ale až její potomek fena Ichidó dala se psem Mara-Shima Timo (rovněž nositelem genu a^t) první černo-žluté štěně u nás.

Dva vlkošedí jedinci spolu mohou mít jen štěňata vlkošedá nebo dvojího zbarvení, protože v hierarchii psích barev stojí na třetím stupni, až za celočernou a žlutou.

Zcela nejníže je tzv. dvojí zbarvení, tedy černé (hnědé, modré) se žlutými znaky. Dva černo-žlutí jedinci spolu nikdy nemohou mít štěňata jednobarevná, jen štěňata dvojího zbarvení. Pokud se stane, že mají například děti zlaté, je to doklad toho, že nebyli oba rodiči narozeného vrhu!

Všechna zbarvení mohou být doprovázena bílými znaky nebo být kombinována s větším množstvím bílé barvy, být strakatá. Za strakatost v pravém slova smyslu lze u psů považovat výskyt větších bílých, nepigmentovaných ploch na pigmentovaném těle, hlavě a končetinách. Strakatými tedy nejsou jedinci takzvaného dvojího zbarvení (černí, hnědí, modří se žlutými znaky). Nejsou to ani ta plemena, kde je oblast žluté barvy silně zesvětlena, že působí opticky bíle – aljašský malamut, sibiřský husky, shiba. Nepigmentované chlupy se mohou i u cele pigmentovaných plemen objevovat na hrudi či prstech předních končetin. U některých plemen jsou i tyto malé bílé skvrny považovány za nedostatek, jinde je standard povoluje. Velmi malé bílé odznaky, většinou jen pár chlupů na hrudi nebo na prstech předních končetin, vyvolává takzvaný pronikající albinismus. Je to zcela náhodně vzniklá depigmentace. Je ale ověřeno, že pokud začneme partnery s bílými skvrnami spolu spojovat, začne se rozsah nepigmentovaných ploch zvětšovat. Postup rozšiřování bílé barvy na těle psa je tento: začne to malou bílou skvrnou na hrudi a předních tlapkách. Dále se objeví bílá brada a celé tlapky předních končetin jsou bílé. Dále se bílá rozšíří na prsty zadních končetin a je bílá i špička ocasu. Odznaky na prsou se dále rozrůstají směrem k hlavě a na spodní části těla až na břicho. Skvrny na bradě přechází na horní čelist, kde vzniká lysina různé velikosti. Bílá z hrdla se dostává na horní stranu krku – nejdříve jako skvrna na šíji, později jako různě široký límec. Na končetinách stoupá bílá směrem k páteři. Toto stádium rozsahu bílé barvy – lysina na hlavě, límec, bílé všechny končetiny a bílá špička ocasu – nazýváme "irské zbarvení" a víme o něm, že je ovlivňováno recesivním genem sⁱ. Chovatelsky je možno takové zbarvení zcela dobře ustálit a existují plemena, kde se nejen často vyskytuje (bulterier, AST), ale kde je dokonce standardem předepsáno (kolie). Homozygotní jedinci sⁱ sⁱ mají všichni zhruba stejně veliké odznaky a výběrem chovných párů lze v chovu dobře eliminovat výskyt odchylek.

Od irského zbarvení postupuje další depigmentace velmi rychle. Bílý límec se rozšíří tak, že zasahuje celý krk od lopatek až po zátylek hlavy a oddělí se pigmentovaná hlava od těla. Bílá na prsou a na břiše vystoupí až do úrovně loktů, bílá na končetinách rovněž. Na těle je pouze barevný plášť, pigmentovaná srst se drží na hlavě především na uších a okolo očí. V dalším stadiu vystoupí bílá ve slabinách a spojí se na páteři – dojde k roztržení pláště na skvrny. Bílá lysina na hlavě se protáhne, spojí s límcem a rozdělí pravou a levou stranu hlavy na dvě samostatně pigmentované části. Bílá barva na ocase přibývá tak, že je téměř celý ocas bílý. Pes je strakatý a my máme ověřeno, že je nositelem alely s^p, která toto zbarvení vyvolává. Tato alela je ustupující vůči alele sⁱ pro irské zbarvení. Heterozygoté sⁱ s^p jsou méně strakatí než homozygoté s^p s^p.

Jsou tři místa na psu, kde se pigmentovaná srst drží nejdéle: hlava okolo uší, střed hřbetu a kořen ocasu. Při dalším bělání zmizí nejdříve skvrna na hřbetě, pak barevná srst na kořeni ocasu. Nejdéle se drží skvrny na hlavě, častěji dříve mizí barva kolem očí a déle vydrží na uších. Jedince, kteří mají pigmentovaná místa pouze na hlavě nebo dokonce jsou celí bílí s pigmentem jen v oku, nose a pyscích, nazýváme extrémní strakáči, geneticky s^w s^w. Alela s^w je nejníže postavená v locu S, a vyvolává největší ztrátu pigmentovaných ploch na těle psa. Heterozygotové sⁱ s^w a s^p s^w jsou vždy více pigmentovaní než homozygoté s^w s^w.

Bílé plochy jsou buď čistě bílé nebo tečkované (díky přítomnosti alely T). Tečky mohou být malé nebo velké, řídce či hustě rozložené. Někdy bývají tak husté, že v dlouhé srsti působí, jako by byl pes žíhaný nebo dokonce roan (jeden chlup bílý, jeden pigmentovaný). Barva teček i skvrn se řídí místem, na kterém na těle psa leží a na tom, jak je pes dědičně založen. Každý strakáč má pod svým bílým zbarvením skrytu svou původní barvu – kdyby nebyl bílý, strakatý, byl by černý, žlutý, žíhaný, černý se žlutými znaky atd. Podle toho, do které původní barvy tečky zasahují, jsou i zbarveny: tečky (skvrny) v oblasti černé barvy jsou černé, tečky ležící v blízkosti žluté barvy jsou žluté. Nebo opačně, z barvy teček (skvrn) na těle psa můžeme soudit, jaké je jeho základní zbarvení: černé tečky na hřbetě a žluté na nohou svědčí o tom, že by byl černý se žlutými znaky, černé a žluté tečky promíchané mezi sebou po celém těle a na nohách nám ukazují, že by pes byl žíhaný atd. Zvláštním případem kombinace extrémní strakatosti a tečkování bílých ploch je dalmatin. Že je nositelem genu s^w svědčí to, že se u něj často vyskytují nežádoucí tmavé skvrny většího rozsahu, než jsou tečky. Charakteristické tečkování je pak důsledek dlouholeté chovatelské práce, kdy byl v plemeni ustálen jak tvar a velikost, tak i četnost teček. Velké bílé odznaky jsou u shiby nežádoucí a skvrnitost je vylučující vada. Přesto jsou – například v USA – skvrnité shiby velmi oblíbené a vyhledávané.

Otazníky kolem reprodukce - 1.díl
autor: Vladimíra Tichá

Reprodukce = vytvoření, napodobení, obnovení, rozmnožení Encyklopedický slovník

Slovníky cizích slov dávají termínu "reprodukce" celou řadu různých významů. Hovoří-li se ale o reprodukci v souvislosti se zvířaty, bude možná někdo přemýšlet o obrázcích či fotografiích, většinu lidí ale napadne souvislost se slovem dalším a tím je chov. Ten bývá vysvětlován jako lidská činnost, týkající se určitého druhu zvířat, popřípadě určité systematické skupiny zvířat, chovaných člověkem pro užitek nebo zábavu. Chov v sobě zahrnuje plemenitbu, vlastní chov, odchov mladých zvířat, výživu, krmení a způsob užitkového popřípadě jiného využití. Pokud se nad definicí chovu zamyslíme zjistíme, že je to oblast značně rozsáhlá, ale že začíná i končí u mláďat. Prostě bez reprodukce nebo chceme-li rozmnožování to nejde. Bez štěňat nebudeme mít dospělé psy, které je možné cvičit, používat při výkonu práva myslivosti nebo vystavovat na výstavách a nebudeme mít ani rodiče pro potomstvo, které je základem pro pokračování chovu. Od slova chov je odvozeno označení "chovatel". Z hlediska platných zákonů je to každý, kdo má v držení nějaké zvíře a je jedno, jestli to je rybička, pes nebo kůň. Z hlediska kynologického jsou chovateli nazýváni lidé, kteří vlastní chráněný název chovatelské stanice a kteří odchovávají štěňata jednoho nebo více plemene. O tom, že termín "chovatel" je termín nesmírně široký a že mezi chovateli jsou lidé různí, asi není nutné nikoho přesvědčovat. Jsou chovatelé, kteří odchovají jeden vrh a dále je psi příliš nezajímají. Nepříjemná a takřka neřešitelná je skutečnost, že existují chovatelé, pro které se spíše hodí název množitelé. Ten snad ani nesouvisí s počtem odchovaných štěňat, ale spíše s nekvalitní péčí o ně a se snahou odchovat a prodat co největší množství psů, přičemž kvalita a zdraví jsou méně důležité než získané finance. Ke štěstí psů samotných i lidí okolo nich převažují chovatelé, kteří plemenitbě a odchovu štěňat věnují patřičnou pozornost.

V posledních deseti až dvaceti letech se chov psů potýká nejen s tradičními problémy typu zákonů, výživy, chovných podmínek, péčí o štěňata a s tím, že není úplně jednoduché pro ně najít odpovídající nové majitele, ale u řady plemen začíná být velkým problémem prostá schopnost reprodukce. Potíže postihují psy i feny a orientačně se dají rozdělit do dvou oblastí. Tou první jsou poruchy reprodukčního chování a tou druhou poruchy funkční. Do první kategorie patří například nezájem o feny a neschopnost normálně krýt v případě psů a neochota přijmout psa nebo chybějící mateřské chování v případě fen. Do druhé kategorie patří například špatná nebo kolísavá kvalita ejakulátu psa nebo neschopnost fen zabřeznout či normálně donosit a porodit štěňata. Někdy je velmi obtížné odhalit, co vyvolalo reprodukční potíže. Příčin může být celá řada. Roli hraje vliv životního prostředí, změněný přístup k chovu nebo spíše k jeho prioritám a v poslední době se hodně hovoří i o infekčních chorobách například o herpesviróze či brucele canis.

Jsou problémy, které nejsou odstranitelné, např defekty v průběhu pohlavních orgánů. Jsou problémy, které odstranitelné jsou, ale které by se odstraňovat asi neměly, protože mohou být dědičně podmíněné. Do této kategorie patří např. potraty v důsledku špatných hormonálních poměrů v organizmu feny nebo celé rodiny fen a dokonce i celá plemena potýkající se s neschopností normálně rodit. Jsou ovšem i problémy, které reprodukce schopnost jako takovou neovlivňují a které je možné bez větších potíží vyřešit. Řada jinak normálních fen se totiž vymyká literaturou uváděnému průběhu hormonálního cyklu a běžně doporučované termíny krytí, tedy 11. - 12. den od začátku barvení, u velkého počtu fen neplatí. Podobná situace je i u fen.

Pokud pes nekryje nebo po něm opakovaně nezabřezávají feny, většinou o něj chovatelé ztrácí zájem. Trochu jiná je situace u fen. Řada lidí se snaží i z opakovaně nezabřezávající feny "vymámit" štěňata. Z hlediska jedné feny a jednoho majitele je to asi pochopitelný přístup. Otázkou je, jak moc je to rozumné z pohledu plemene jako celku. Chovatel hodný toho jména by měl mít schopnost říci: "Je to krásná fena, je to pracovně zdatná fena, je to ale obtížně zabřezávající fena a k tomu špatná matka a chovat na ní tedy nebudu!" K tomu, aby něco takového mohl prohlásit, ale musí mít povědomost o anatomii a fyziologii psů obecně a fen zvlášť. Následující povídání je asi jen opakování toho, co většina lidí okolo psů zná, ale určitě neuškodí si základní údaje připomenout.

Pohlavní orgány feny se dělí na vnitřní a vnější a jsou uloženy ve střední a zadní části dutiny břišní a v celém rozsahu pánevní dutiny. Skládají se z vaječníků, vejcovodů, dělohy, děložního krčku, pochvy a poševní předsíně. Hranici mezi vnitřními a vnějšími pohlavními orgány tvoří děložní krček.

Vaječníky jsou párové pohlavní žlázy, ve kterých se vyvíjejí a uzrávají samičí pohlavní buňky - vajíčka. Ta jsou uložena v povrchové části vaječníku a jsou obklopena vrstvou buněk. Během vývoje vajíčko roste, buňky, které jej obklopují, se množí a vytvářejí vaječné váčky - folikuly. V nich postupně vzniká dutina vyplněná mokem. Takto utvářený váček se nazývá Graafův folikul. Buňky, které tvoří jeho stěnu, se v místě, kde je uloženo vajíčko, vyklenují nad povrch vaječníku. V době říje zralý Graafův folikul praskne, tekutina v něm uložená se vylije a strhává s sebou vajíčko, které padá do rozšířené části vejcovodu. Doba, kdy se vajíčka uvolňují a opouštějí vaječník, se nazývá ovulace. Stěna Graafova folikulu po odchodu vajíčka zbytní a začíná se vytvářet tak zvané žluté tělísko. Fena se s určitou "zásobou" vajíček rodí a v průběhu jejího života jsou ve vaječnících přítomna vajíčka v různém stupni vývoje.

Vejcovod je párová zvlněná hladkosvalová trubice o délce čtyřicet až sedmdesát milimetrů a šířce jeden až tři milimetry. U vaječníku je tato trubice rozšířena v nálevku vejcovodu, která slouží k zachycení vajíčka. Druhý konec vejcovodu vyúsťuje v rohu děložním. Vnitřek vejcovodů je vystlán sliznicí, která vytváří řasy a je pokryta jemnými řasinkami. Taková stavba umožňuje posun vajíčka směrem k děloze. Ve vejcovodu dochází u domácích druhů zvířat k oplození (fertilizaci) vajíčka. Děloha feny vytváří vhodné prostředí pro vývoj zárodku a později i plodu. Má dva poměrně dlouhé válcovité rohy a krátké tělo. Uvnitř rohů a těla děložního je dutina děložní, kterou od pochvy odděluje děložní krček (cervix). Ten je u feny poměrně krátký a jeho vnitřní a zevní branka spolu splývají. Středem děložního krčku probíhá kanálek, který se fyziologicky povoluje jen v době říje a při porodu. Děložní krček je místem, kde končí vnitřní a začínají vnější pohlavní orgány feny.

Směrem k zádi feny pokračují pohlavní orgány pochvou (vaginou) . Ta navazuje na děložní krček, u kterého je u většiny fen ampulovitě rozšířena. To má svůj význam při spojení psa a feny. Sliznice poševní je krytá speciální sliznicí, hovoří se o tak zvaném dlaždicovitém vrstevnatém epitelu. Sliznice poševní mění v průběhu pohlavního cyklu svůj vzhled. Reaguje tak na hormonální změny v organizmu feny a změny sliznice stejně jako utváření pochvy hrají velkou roli při krytí. Na pochvu navazuje tak zvaná poševní předsíň. V místě přechodu pochvy v poševní předsíň je mírné zúžení. V této oblasti lze najít vyústění močové roury a také hymenální prstenec, který u mladých zvířat tvoří podklad pro slizniční řasu nazývanou panenská blána. Poševní předsíň většinou neprobíhá vodorovně, ale směrem k přezce klesá a v konečné části svírá s pomyslnou linií břicha feny úhel větší než čtyřicet pět stupňů. Poslední částí pohlavních orgánů je přezka (vulva) , která je vstupní branou do pohlavních orgánů feny. Je tvořena dvěma stydkými pysky, které se stýkají v horní a spodní spojce.

K tomu, abychom si udělali základní představu o tom, co se ve feně z hlediska reprodukce odehrává, nestačí jen stručný popis stavby pohlavních orgánů, ale je třeba si ještě připomenout, jak pracují.

Zvířata lze mimo jiné dělit podle počtu v roce probíhajících říjí. Například pan O´Reece ve vynikající knize Fyziologie domácích zvířat, kterou vydalo nakladatelství Grada, hovoří o "estrálním cyklu" a tímto termínem označuje rytmické změny v chování pozorované u všech savců, které zahrnují pravidelná, ale omezená období svolnosti k páření. Pes patří mezi tak zvaná zvířata diestrická, tedy ta, u kterých k říji dochází dvakrát ročně. Z praxe je známo, že tento údaj vždy neodpovídá skutečnosti. Některá původní plemena si stále zachovávají jednu říji v roce a naopak výjimkou nejsou feny, které barví třikrát ročně. Pohlavní cyklus feny řídí celá řada vzájemně propojených hormonů.

Patří mezi ně:

GnRH - důležitý hormon vznikající ve spodní část mezimozku (hypotalamu) , který v součinnosti s vnějšími vlivy startuje uvolňování dalších pohlavních hormonů. Někdy bývá označován jako uvolňující luteinizační hormon;

FSH - folikuly stimulující hormon - podněcuje růst a zrání jednoho nebo více folikulů;

LH - luteinizační hormon - hraje rozhodující roli při ovulaci a utváření žlutého tělíska;

Estradiol - tvoří se ve folikulech a mimo jiné je zodpovědný za projevy říje;

Progesteron - vytváří se ve žlutém tělísku a u březích fen je produkován také placentou. Má celou řadu úkolů a například brání dozrávání dalších folikulů a ovulaci a tím vlastně chrání případnou březost feny.

Sexuální, nikoliv fyzické dospělosti dosahují malá plemena zhruba ve věku okolo sedmi až osmi měsíců, plemena velká o něco později. Pohlavní cyklus feny lze rozdělit do několika období. Jednotliví autoři se v jejich počtu i označení mírně rozcházejí. Například výše zmíněný O´Reece uvádí: proestrus, estrus, metestrus a diestrus.

První fází říje feny je proestrus. Chovateli psů bývá toto období označováno jako barvení a je typické krvavým výtokem, otokem přezky a častým močením - značkováním. Příčinou krvácení je průnik červených krvinek z cév v děložní sliznici. Během proestru stoupá koncentrace estradiolu a dochází k zesílení poševní sliznice, která je na pohled překrvená, oteklá a spíše lesklá. Proestrus trvá přibližně osm dní, existují ale značné plemenné i individuální odchylky. V tomto období fena většinou psa nepřijme. Na konci proestru prudce stoupá hladina luteizačního hormonu. Období bývá označováno jako LH peak, nebo LH vlna a trvá poměrně krátkou dobu - dvacet čtyři až sedmdesát dva hodin. V průběhu proestru mírně stoupá hladina progestreonu.

Druhá fáze pohlavního cyklu feny, estrus, bývá označována jako hárání nebo vlastní říje a je obdobím, na které se soustřeďuje pozornost chovatele. V této fázi dochází k ovulaci a mělo by tedy dojít i k případnému krytí. Původně krvavý výtok se mění v narůžovělý až bezbarvý a otok přezky u většiny fen opadá. Změny prodělává i poševní sliznice. Bledne, osychá a je výrazně vyřasená, dalo by se říci, že je přímo "lepivá". Stav poševní sliznice je faktorem, který ze strany feny ovlivňuje tak zvané "svázání" psa a feny. V období estru většina fen vyhledává psy, dává ocas na stranu a výrazně se staví. Zhruba dvacet čtyři až sedmdesát dva hodin po LH peaku dochází k ovulaci. Ovulovaná vajíčka ale ještě nejsou připravená k oplození. Ve vejcovodu probíhá jejich další příprava nebo spíše dozrávání (kapacitace) , které je hotovo asi za dva až tři dny. V průběhu ovulace a po jejím skončení dochází k luteinizaci některých buněk ve stěně folikulu a začíná se vytvářet žluté tělísko. V souvislosti s tím stoupá hladina progesteronu v krevním séru. Období hárání (estrus) trvá zhruba pět až devět dní.

Třetí fáze cyklu, metestrus, je označována jako fáze luteální. Probíhá padesát až šedesát dní u březích a šedesát až devadesát dní u nebřezích fen. Metestrus je vlastně obdobím, po které je funkční žluté tělísko (corpus leuteum). Pokud je fena březí, končí jeho činnost porodem. U nebřezích fen dochází k pomalému ústupu (regresi) žlutého tělíska, pro kterou je charakteristický postupný pokles hladiny progesteronu až na základní hodnotu. Z hlediska zevních příznaků je u nebřezích fen metestrus obdobím obtížně hodnotitelným nebo spíše z větší části obdobím bez vnějších příznaků. Výtok postupně ustává. Fena odmítá psy i když je pro ty méně zkušené na začátku metestru stále přitažlivá. Poševní sliznice je v první části metestru ochablá, mramorovitá a spíše lesklá. Postupem času se vrací do klidového stavu. Uzavírá se děložní krček a sekret, který z počátku metestru bývá naoranžovělý, přechází přes tmavší sekret masového charakteru v čirý hlen a postupně vymizí úplně. Metestrus trvá dva až tři měsíce.

Poslední fáze cyklu - anestrus je obdobím klidovým. Progesteron v krevním séru vykazuje základní hladinu a poševní sliznice je kryta maximálně dvěmi vrstvami dlaždicovitého epitelu a na pohled je pružná, lesklá, bez výrazného řasení. Sekret vymizí zcela, v některých případech přetrvává nepatrné množství čirého hlenu. Délka anestru je plemenně i individuálně variabilní, z převážné části udává délku meziříjového intervalu, který se pohybuje obvykle mezi sto dvaceti pěti až sto padesáti dny.

Průběh hormonálního cyklu feny je možné sledovat prostřednictvím laboratorních vyšetření. Na to, co, jak, kdy a proč se dělá, bude zaměřeno příští pokračování.

Cytologický preparát - přelom proestru a estru

Cytologický preparát - stav před ovulací

Cytologický preparát - metestrus

Otazníky kolem reprodukce - 3.díl
autor: Vladimíra Tichá

"Krycí list náš klub nevystavil i proto, že o psovi je známo, že kryje pouze pomocí inseminace a to považujeme z hlediska chovu za závažnou vadu." Z jednání IX. valné hromady ČMKU

Pokud se hovoří o vedení chovu a výběru chovných jedinců a jejich spojení, věnuje se daleko větší pozornost psům než fenám. Je to pochopitelné, protože průměrně kryjící pes má šanci po sobě zanechat daleko větší množství potomků než fena a je tedy pravděpodobné, že má i větší šanci ovlivnit chov plemene jako celek. Pokud se hovoří přímo o reprodukci nebo spíše o krytí a odchovu štěňat v praxi, bývá větší pozornost věnovaná fenám. I to je pochopitelné. U feny, nikoliv u psa musíme zvolit správný termín krytí a fena, nikoliv pes přivádí potomstvo na svět a stará či nestará se o ně v prvních týdnech života. Nespravedlivé ale je, že v případě technických problémů okolo krytí nebo v případě, kdy ze spojení nejsou žádná štěňata, bývá často dávána vina fenám a skutečnost, že se na problému může podílet i pes, bývá opomíjena. Z uvedeného vyplývá, že chovatel hodný toho jména se nezaobírá jen fenou, ale měl by leccos vědět i o anatomii a fyziologii psa samce a také o tom, k čemu vlastně v průběhu krytí dochází.
Základem samčích pohlavních orgánů jsou v šourku uložená varlata. U většiny domácích savců mají vejčitý tvar, u psa jsou téměř kulovitá. Jejich důležitou částí jsou semenoplodné kanálky, ve kterých se průběžně vytvářejí samčí pohlavní buňky - spermie. K varleti přiléhá nepříliš velký kyjovitý útvar - nadvarle. Z nadvarlete vystupuje chámovod, který prochází tříselným kanálem do dutiny břišní. Zde se stáčí a ústí do roury močové. Zevní pohlavní ústrojí psa tvoří penis, který má kavernózní, žaludem zakončená, topořivá tělesa, která se při páření naplňují krví. Od ostatních zvířat se pes liší v penisu volně uloženou plochou kostí. Jejím účelem je ochrana močové roury.

Vývoj samčích pohlavních buněk - spermií se odborně nazývá spermiogeneze a trvá asi osm až deset týdnů. Spermie se tvoří neustále a pokud nedojde ke krytí, odcházejí samovolně s močí psa. Velmi důležitou roli z hlediska vývoje spermií hraje nadvarle. V něm spermie dozrávají a získávají schopnost pohybu. Spermie totiž má jen omezenou zásobu energie a cesta od děložního krčku feny až po vejcovod je dlouhá. Pokud by vykazovala spermie vlastní pohybovou aktivitu příliš brzy, potřebnou energii by ztratila a odumřela dřív, než se dostane ke svému cíli.

Obecně se dá říci, že spermie se skládá ze dvou částí - z bičíku a hlavičky. V hlavičce se skrývají genetické informace, které předává potomstvu otec. Na hlavičce spermie je uložen tak zvaný akrozóm, který má dvojitou stěnu. Ve vzniklém prostoru jsou uloženy enzymy, například hyaluronidáza. Jednoduše řečeno má zdravá spermie na hlavičce jakousi čepičku a pod tou čepičkou tekutinu, která je schopná rozpustit část obalu vajíčka a otevřít tak spermii pomyslná dvířka. Bičík je zodpovědný za pohyb, tedy za to, zda se spermie vůbec má šanci k vajíčku dostat. Pokud je bičík ulomený, krátký, nebo různě zakřivený je schopnost pohybu narušena.
K tomu, aby se spermie dostaly na místo svého určení, potřebují jakési "transportní médium". To dodávají přídatné pohlavní žlázy, jejichž výměšky poskytují spermiím vhodné prostředí, chrání je a společně s nimi tvoří tak zvaný ejakulát. Ten se v případě psa dá rozdělit do tří frakcí. Ta první je čirá a vodnatá a dalo by se říci, že připravuje spermiím cestu. Druhá frakce se nazývá frakcí semennou, je mléčně zakalená a obsahuje spermie. Třetí frakce je vazká a staří chovatelé jí někdy označují jako frakci zátkovací. Objem ejakulátu se u jednotlivých plemen značně liší a to bez souvislosti s velikostí psa. Takový skotský teriér dokáže uvolnit až 25 ml ejakulátu, naopak u border teriéra se objem, stejně jako u řady velkých plemen, pohybuje v rozmezí 2 - 5 ml. Množství ejakulátu není přímo úměrné jeho oplozovací schopnosti. Roli hraje kvalita, která se skrývá v množství spermií, jejich pohyblivosti a samozřejmě i to, zda jsou v pořádku z hlediska morfologického i funkčního.

Ejakulát je možné pomocí laboratorního vyšetření hodnotit. Nejčastěji se provádí orientační hodnocení, při kterém se stanovuje například hustota, poměr živých a mrtvých spermií, procento méně vhodného pohybu (například do oblouků, do kolečka) a procento spermií s viditelným defektem (zalomené bičíky, krátké bičíky, křivě nasazené bičíky). Specializovaná pracoviště jsou schopná samozřejmě provést daleko detailnější vyšetření. Velký problém při hodnocení ejakulátu tvoří jeho odběr nebo spíše ochota psa jej uvolnit. Doporučuje se odebírat ejakulát v přítomnosti háravé feny. Pes pak bývá dostatečně stimulován k tomu, aby uvolnil i semennou frakci.

Sexuální, nikoliv fyzické dospělosti dosahují malá plemena zhruba ve věku okolo šesti až sedmi měsíců, plemena velká o něco později. V tomto období se většinou ukazují první sexuální projevy psa - samce. Velmi se zajímá o to, co kde která fenka zanechala, přitahují jej "psí dámy" každého věku a vůbec nerozhoduje, v jaké fázi cyklu se nacházejí. Pes naskakuje na feny a často i na psy a pokud má příležitost a opravdu nějakou fenku nakryje, bývá většinou vyděšen. Toto období je možné charakterizovat jako čas pokusů a omylů. Z hlediska využití v reprodukci je ale velmi důležité, protože pes získává určitou orientaci.

Krytí nebo chceme-li pohlavní akt v případě psů má svůj specifický průběh. Pes naskakuje na fenku z boku nebo ze zadu. První přístup někdy majitele překvapuje, je ale zcela logický. V průběhu krytí pes potřebuje pevně uchopit fenku zhruba v místě, kde hrudní páteř přechází v páteř bederní. Pokud nastupuje zezadu, musí u některých plemen skočit poměrně daleko. Pokud nastupuje z boku, přichytí se kde potřebuje a pouze se přesouvá do optimální polohy. Většinou pes naskakuje opakovaně a není nic divného, když to, zvláště u začátečníků, trvá delší dobu. V okamžiku, kdy pes cítí, že došlo k optimálnímu spojení, přitáhne se velkou silou a pronikne do feny tak hluboko, že ejakulát bude vypuzovat v oblasti děložního krčku. Teprve v tomto okamžiku u něj dochází k překrvení topořivých těles. Zduření žaludu a suchá, jakoby lepivá poševní sliznice znemožňují psovi uvolnit pyj z pochvy. Dochází k tak zvanému svázání. Většina psů po krátké době z feny sestoupí a obrátí se k ní zádí. Zdá se, že tato poloha je přímo "vymyšlená" pro majitele psů. Pes i fena se v ní snadno drží, nejlépe za pruty (pokud se nejedná o krátce kupírované plemeno) a nehrozí nebezpečí, že fena bude psa tahat po celém okolí a jeho nebo sebe při tom poraní. Že důvody k takovémuto postavení budou asi jiné, dokazuje stejná poloha při páření divoce žijících zvířat (vlk, liška). Samice mimo jiné nemusí nést po celou dobu svázání tíhu samce a oba jedinci nejsou zdaleka tak bezbranní, jak by byli v jiné situaci. Svázání trvá průměrně deset až dvacet pět minut. Jsou případy, kdy je tato doba kratší či delší. V praxi jsem narazila na přímo "hororové krytí", kdy svázání trvalo neuvěřitelné dvě hodiny. Obecně lze říci, že délka svázání není přímo úměrná počtu štěňat nebo že by výrazně ovlivnila to, zda fena zabřezne či ne.

Svázání není samoúčelnou záležitostí. Při tak pevném spojení je v rámci možností zajištěno, že spermie se dostanou až k vajíčkům, která mají oplodnit. Ejakulát psa je vypuzován v oblasti děložního krčku a k oplození dochází ve vejcovodu. Spermie musí projít děložním tělem a rohem. Jejich cesta je tedy vzhledem k jejich velikosti značně dlouhá. O to, aby vše přišlo kam patří, se instinktivně snaží i fena. Funguje to asi tak, jako když se psem prokousnutý gumový míček ponoří pod vodu a stlačí. Z míčku je vypuzen vzduch a po uvolnění stisku se zpětně nasaje voda. Podobným stlačením nebo spíše stahem reaguje fena na tlak v pochvě a snaží se psa vypudit. V pravidelných intervalech pak následuje stah a uvolnění a lze očekávat, že ve stejných intervalech fena spermie nasává a posouvá. Na některé feně je přímo vidět, jak stahy v podobě vln probíhají, některá k hrůze nezkušeného majitele doplňuje celou záležitost hlasitým projevem. Svázání se tedy jeví jako velmi nutná součást úspěšného krytí. V žádném případě ale nelze tvrdit, že tam, kde nedojde k viditelnému svázání nebo kde spojení trvá velmi krátkou dobu (+/- jednu minutu), nemůže dojít k oplození. To je důležité z hlediska případné změny psa. Pokud pes na fenu naskočil a mohlo dojít byť jen ke kratičkému vniknutí pyje do pochvy, je třeba krytí považovat za uskutečněné. Pokud bychom totiž došli k závěru, že ke spojení nedošlo a jeli za jiným psem, mohli bychom, byť neúmyslně, udělat chovatelský přestupek. Jiný pes by byl uveden v průkaze původu štěňat a jiný by byl skutečným otcem.
Po určité době se pes od feny oddělí. V některých případech překrvení pohlavních orgánů psa ještě přetrvává a je tedy třeba chvíli dávat pozor, aby se neporanil. Po uskutečněném krytí je vhodné zkontrolovat, zda se předkožka psa dostala do normální polohy a zda nedošlo k zaškrcení.

Samostatnou kapitolu tvoří nežádoucí krytí. Rozzuřený majitel feny mívá často snahu svázání přerušit a psa od feny oddělit. Je to jednání nadmíru nesmyslné. Snadno dojde k poranění psa nebo feny a část ejakulátu už je stejně tam, kde má být a přerušeno je tedy krytí, nikoliv březost.

Otazníky kolem reprodukce - 4.díl
autor: Vladimíra Tichá

Krytí nebo chceme-li pohlavní akt psů, je věc přirozená a může se tedy zdát, že i snadná. Zkušenost učí, že v praxi to může vypadat úplně jinak. Slovo může, je zcela na místě, protože ve většině případů a podle zákona schválnosti zcela určitě tam, kde se jedná o ze strany majitele nechtěné spojení, probíhá krytí zcela bez problémů. Přece jen ale jsou případy, kdy krytí není zdaleka tak jednoduché, jak bychom si přáli.

K tomu, aby se pes s fenou spojil, stačí někdy jeden skok, častěji je však skoků třeba daleko více. Pokud se pes o spojení snaží delší dobu neúspěšně, je rozumné oba jedince na krátkou dobu oddělit. Pes si odpočine a jeho aktivita bývá pak důraznější. Důvodů, pro které se krytí neuskuteční okamžitě, může být více. Záleží na připravenosti feny, zkušenosti a vzrušení psa a někdy také na poměru velikosti obou jedinců. Pokud bychom pustili fenku na vrcholu říje volně do prostor, kde může potkat psy, vybrala by si ženicha podle svých (určitě ne našich) představ a krytí by asi proběhlo zcela bez potíží. Horší už to může být se psem, kterého jí vybral člověk. Instinkt pravděpodobně feně říká, že určitá rozdílnost je větší zárukou životaschopnosti potomstva. Proto se může stát, že fena, která se nabízí kdejakému "vořechovi" způsobem, který vyvolává u majitele pocit studu, šampiona svého plemene odmítá. Jsou feny, které odmítají jakéhokoliv psa. Důvodů může být řada. Patří sem přílišné polidšťování fen, nedostatečná orientace v rámci svého druhu zapříčiněná špatně prožitým obdobím ranné socializace i přílišné zasahování člověka do krytí. U některých plemen, například v případě teriérů, způsobuje problémy i značný temperament fen a jejich snaha získat v rámci možností dominantního partnera. Instinkty pracují i v době, kdy většinu životních problémů za psa řeší člověk. Fena prostě chce psa, který ji zkrotí, psa silného fysicky i konstitučně, psa, který bude předávat potomstvu vlastnosti, které by mu umožnily přežít i v náročném prostředí.

Neochota ke spojení se může projevit tím, že fenka před psem uhýbá, sedá si a prut používá jako pokličku, kterou zakrývá přezku. V horších případech je agresivní a je schopna pokousat krycího psa i všechny lidi kolem. Takovou fenu je třeba přidržet nebo eventuálně pacifikovat zavázáním mordy. Košík nebývá nejlepším řešením. Je-li kožený, fena přes něj stejně kousne, je-li kovový, uhodí jím. Tkaloun kolem čelistí nejen znemožní použití zubů, ale i odpoutá pozornost feny od ostatního dění. Pokud je třeba fenu přidržet, je nutné ponechat psovi potřebný prostor tak, aby ji mohl uchopit hrudními končetinami. Tento prostor není zachován pokud například majitel drží fenu mezi koleny nebo když se znehybnění feny zúčastní více lidí. Přidržet fenu by ale nemělo znamenat, že se k ní chováme způsobem, který lze nazvat znásilněním. Pokud se fena brání nepřiměřeně, je třeba začít hledat, kde se stala chyba. Ta může být ve špatně zvoleném dnu krytí, nedostatečné kvalitě říje, anatomické stavbě těla a také nám může příroda tímto způsobem dávat najevo, že fena se k reprodukci prostě nehodí a sama to velmi dobře ví.

Samotné krytí může být u některých jedinců či plemen problémem. Je tedy třeba vždy počítat s dostatečnou časovou rezervou i s nutností navštívit psa s fenou opakovaně. Jsou psi, kteří nakryjí fenu kdykoliv a kdekoliv. Naopak jsou psi, kteří vyžadují svoje vlastní prostředí. Většinou se doporučuje, aby, pokud je to možné, byla fena přivedena ke psovi, nikoliv pes k feně. Pes je ten, který má odvést určitý výkon. Je tedy třeba, aby byl v psychické i fyzické pohodě. Povezeme-li psa, který obtížně snáší cestování a například zvrací v autě, za fenkou vzdálenou sto kilometrů, může se stát, že na konci cesty bude tak vyčerpaný, že neprojeví o čtyřnohou nevěstu sebemenší zájem. Agresivní projevy dominantní feny budou v jejím domácím prostředí asi daleko výraznější, než v podmínkách jí cizích. Dobré zkušenosti jsou tam, kde si pes zvykne na jakýsi "krycí rituál". Stejná místnost, zahrada nebo výběh nebo případná stejná protiskluzná podložka mohou v budoucnu odstranit řadu potíží. Pes prostě ví, že na tomto místě připravená fena má být krytá a to ho na celou akci předem náležitě připraví. Prostředí pro krytí by mělo být klidné a čisté. Ideální je, pokud krytí může probíhat venku. Ne vždy je to ale z praktického hlediska možné. Pokud ke krytí dochází v místnosti, měla by být podlaha nebo podložka neklouzavá. Je třeba počítat s tím, že pes potřebuje vyvinout značnou sílu a potřebuje se při tom pánevními končetinami opřít. Plovoucí podlaha mu určitě oporu neposkytne, spíše lze očekávat problémy.

Většina majitelů fen očekává, že se krytí odbude rychle, mezi "odjezdem dvou rychlíků". Oba jedinci ale potřebují čas a klid. Škodí nejen spěch, ale i početné obecenstvo. Nejrozumnější je, když se celé záležitosti mimo psů zúčastní ten, kdo doprovází fenu a majitel nebo držitel psa. Krytí feny by určitě nemělo být součástí rodinného výletu, kterého se vyjma dětí zúčastní ještě hluchá prababička a upovídaná tchýně. Pokud nedojde (mezi vrátky) k okamžitému spojení psa a feny, jeví někteří chovatelé znepokojení a snaží se zasahovat. Pokud chceme pomáhat, je třeba postupovat tak, abychom neublížili.

Některé problémy je možné snadno vyřešit, někdy to prostě nejde. Mezi snadno řešitelné například patří potíže vyplývající z neúměrného rozdílu ve velikosti psa a feny. Dochází k nim tam, kde se setká malý pes a velká fena nebo naopak velký pes a malá fena. Pomoci může podložka pod končetinami menšího z partnerů nebo třeba jen krytí na svažitém terénu. Trochu složitější to může být tam, kde se pes snaží fenu krýt, ale má problémy s technikou spojení. Je sice možné se pokusit jej opatrně zavést, ale řada psů reaguje velmi negativně a o fenku ztrácí zájem. Opačný pól pak tvoří psi, kteří jsou do té míry dráždiví, že při jakémkoliv dotyku okamžitě ejakulují. Naprosto ztracená je situace, kdy pes nemá o fenu zájem a sám se aktivně o krytí nesnaží. Pak je veškerá snaha pomoci většinou zcela zbytečná. Vysazovat psa na fenu nebo ho k ní přidržovat má opačný efekt, než který nezkušený pomocník očekává. V takovém případě se nabízí několik možností. Lze fenu nechat nějakou dobu u majitele psa a doufat, že si to časem pes a fena zařídí sami. Lze odejít i s fenou a pokud je ještě možnost, pokusit se o krytí některý z následujících dnů. Třetí možností je vyhledat jiného psa. Rozumný chovatel se o krytí psem, který nemá o fenu přirozený zájem, nesnaží. Může se stát, že určitá fena psovi nevyhovuje nebo že pes není momentálně v dobré kondici. Pokud by se stejným způsobem stavěl i k dalším fenám, je třeba zvážit možnost jeho dalšího využití v chovu.

Pokud se krytí nezdaří, mají chovatelé většinou snahu hledat vinu ve psovi. "Přivedl jsem mu tak krásnou fenu a on s ní nic nesvede!" Někdy je to i pravda. Současní psi a to zvláště psi luxusnějších plemen to nemají jednoduché. Jejich majitelé se soustředí na složení předepsaných zkoušek a absolvování výstav. Přirozené projevy psa samce často nesou nelibě a zakazují je. Pak přivedou například tříletému psovi fenu a očekávají, že bude rychle a bezproblémově krýt. I u psů, jejichž majitelé složitost situace chápou může dojít k tomu, že první nebo možná i druhá fenka odejdou, aniž by ke krytí došlo. Mladý pes prostě potřebuje získat určitou zkušenost. V okamžiku, kdy přijde "jak na to", problémy určitě ustanou. Někdy to ale chce čas a také pochopení ze strany majitelů fen.

Potíže mohou být zapříčiněny i fenou. Nejčastějším důvodem je špatně určený termín krytí. Problémy mohou být také psychického rázu - fena se odmítá dát krýt, mohou být ale zaviněny i nedostatky nebo přímo závadami ve stavbě těla feny. U některých plemen se objevuje vrozené zúžení pochvy. Někdy se jedná o defekt operativně odstranitelný, někdy s tím ani zkušený chirurg nemůže nic udělat. Takovou fenu prostě nenakryje ani sebelepší a sebezkušenější krycí pes. Pokud se tedy pes snaží, fena staví a ke spojení přesto nedochází, je třeba vyhledat veterináře a nechat fenu vyšetřit. Někteří "taky chovatelé" se v takovém případě snaží prstem ověřit, zda je fena otevřená a eventuálně tak připravit prvničku ke krytí. Podobný přístup je nejen neetický, ale hrozí nebezpečí, že dojde k poranění nebo zanesení infekce. Stejně rizikové je vymazávání pochvy fenky olejem, které někteří chovatelé provádějí ve snaze psovi krytí usnadnit.

O tom, jak má vypadat přirozené krytí většina dnešních chovatelů ví. Stále ale přetrvávají určité pověry. Mezi ně například patří představa, že nakrytá fena se uzavírá a nemůže tedy dojít ke spáření s jiným psem. Opak je pravdou. Pro některé fenky je úspěšné spojení impulsem k tomu, aby si co nejrychleji našly ještě dalšího partnera. Fenu po krytí je prostě třeba hlídat. Jinak se nám může stát, že budeme mít vrh po úplně jiném otci nebo otcích, než jsme si představovali. Množné číslo používané v souvislosti s otci je zcela na místě. Opravdu je možné, že jedna fenka má v jednom vrhu potomstvo po více psech.

Krytí proběhlo úspěšně a chovatel si říká, že asi má v kalendáři červeně vyznačený možný termín porodu. Určitě si ale klade otázku: "Zabřezla nebo nezabřezla?" Možnosti, jak to zjistit, se dají dělit do dvou kategorií. Slušně vybavené veterinární pracoviště dokáže pomocí ultrazvuku zhruba okolo třicátého dne březost celkem spolehlivě určit. Existuje i speciální vyšetření krve, které se dělá zhruba ve stejném období, které je ale natolik finančně náročné, že se většinou u nás neprovádí. Okolo dvacátého osmého dne březosti je u fen ochotných se nechat vyšetřit možné nahmatat v dutině břišní útvar, který připomíná růženec. Leccos nám může napovědět i chování feny. Řada čtyřnohých nastávajících matek se do určité míry mění. Stávají se mazlivější, přítulnější a pomalejší a to již v celkem krátké době, tedy deset až čtrnáct dní po krytí. Jiné feny chování nemění vůbec a je třeba se řídit dalšími příznaky. Patří mezi ně typická změna vzhledu struků, které již před polovinou březosti (20 - 30 den) zduří a ztuhnou a ční z mléčné lišty jako gumové špuntíky. U některých fen struky mění i barvu a jsou tmavě růžové s viditelnými dvorci u základny. Zvláště v první polovině březosti je možné vidět zvětšení objemu těla fenky v oblasti posledních žeber. Existují chovatelé, kteří s centimetrem v ruce sledují, zda fenka "kyne" či ne. Velmi typickým příznakem je vzhled vnějších pohlavních orgánů, konkrétně přezky. Pohlavní orgány jsou jakoby prosáklé, přezka zůstává zduřelá a často je možné vidět typický hlenovitý sekret. Ten někdy majitele fen děsí, protože se bojí, že je příznakem zánětu. Opak je pravdou. Příroda si mateřství velmi pečlivě chrání a hlenovitý sekret v pochvě je vlastně jakousi proti infekční bariérou. Obsahuje nejen lepivý hlen, ale i značný počet leukocytů, tedy buněk, které se s infekcí dokáží v rámci možností vypořádat.

Typický vzhled struků a klenoucí se oblast posledního mezižebří březí fenky

L2HGA - Hydroxyglutarová acidurie

HC - Hydroxyglutarová acidurie

Praxe v Anglii

Genetické minimum
Ing. Hana Petrusová

Otazníky kolem reprodukce - 1.díl
autor: Vladimíra Tichá

Otazníky kolem reprodukce - 2.díl
autor: Vladimíra Tichá

Otazníky kolem reprodukce - 3.díl
autor: Vladimíra Tichá

Otazníky kolem reprodukce - 4.díl
autor: Vladimíra Tichá

Pyometra

L2HGA - Hydroxyglutarová acidurie

HC - Hydroxyglutarová acidurie

Praxe v Anglii

Genetické minimum Ing. Hana Petrusová

Otazníky kolem reprodukce - 1.díl autor: Vladimíra Tichá

Otazníky kolem reprodukce - 2.díl autor: Vladimíra Tichá

Otazníky kolem reprodukce - 3.díl autor: Vladimíra Tichá

Otazníky kolem reprodukce - 4.díl autor: Vladimíra Tichá

Pyometra

Genetické minimum
Ing. Hana Petrusová

Otazníky kolem reprodukce - 1.díl
autor: Vladimíra Tichá

Otazníky kolem reprodukce - 2.díl
autor: Vladimíra Tichá

Otazníky kolem reprodukce - 3.díl
autor: Vladimíra Tichá

Otazníky kolem reprodukce - 4.díl
autor: Vladimíra Tichá